Údolí Valle di Ledro se nachází v horách jen kousek na západ od Lago di Garda. Jeho srdcem je jezero Ledro, o poznání menší a klidnější než jeho slavný sourozenec. Lago di Ledro je jedno z nejčistších jezer v Trentinu. V létě zde teplota vody dosahuje až 24 °C, což umožňuje příjemné plavání a relaxaci na jedné ze čtyř plně vybavených pláží okolo jezera. Jedna z pláží je otevřena i pro psy. Je možné si pronajmout kánoi, kajak či plachetnici a přejet jezero z jedné strany na druhou. Jeho čisté vody, nerušené silnějšími větry, jsou ideální i pro mnoho dalších vodních sportů. Jezero Ledro je 3 km dlouhé a 1,5 km široké, kolem jezera je to zhruba 10 km, což lze snadno obejít pěšky nebo objet na kole. Potěší hřiště na plážový volejbal, bezplatné parkování, piknikové stoly, plovoucí pontony, bary a pizzerie, dětská či minigolfová hřiště.

Milovníci rybaření zde najdou vskutku ideální prostředí bohaté na ryby, jako jsou pstruh, okoun, ouklej, lín, štika či úhoř. Chcete-li však lovit v jezeře Ledro, potřebujete povolení.

Od roku 1929 je úroveň hladiny jezera Ledro ovlivněna energetickými potřebami přečerpávací vodní elektrárny Ponale v Riva del Garda, jež využívá 6 km dlouhý tunel s převýšením takřka 600 metrů vykopaný v úbočí hory. Jde o unikátní projekt architekta Giancarla Maroniho, známého zejména svou prací (vilou a komplexem Vittoriale degli Italiani) pro básníka Gabrielle D'Annunzia v Gardone Riviera na lombardském břehu Gardského jezera.

Zdroje vody pro jezero jsou hlavně podzemní, povrchovými přítoky jsou jen malé potoky Massangla a Assat, po většinu roku vyschlé.

Lago di Ledro je též známo archeologickými objevy na východní straně jezera, k nimž došlo po snížení hladiny po výstavbě vodní elektrárny v Riva del Garda před více než 90 lety. Domky na kůlech neboli palafitti vás vrátí o 4 tisíce let zpátky, do pozdní doby bronzové. Toto archeologické naleziště je jedním z nejdůležitějším v Evropě pro svůj rozsah a bohatství nálezů, s nimiž se můžete seznámit v archeologickém muzeu (Museo delle Palafitte del Lago di Ledro) v Ledru. Jde například o hliněné nádobí, cenné bronzové bohatě zdobené čelenky, dýky z křemene, či luky a šípy s perfektně opracovanými hroty. Proč ovšem domy stály na kůlech a proč právě tady, to zůstane asi navždy záhadou, ač teorií je mnoho.

Jeden z nejzajímavějších exponátů v muzeu je dokonale zachovalý trup kánoe, který vydalo jezero Ledro asi před padesáti lety. Kanoe je vydlabaná z jediného kmene jedlového dřeva o průměru asi 70 cm a měří přes 4 metry. Zachovala se ve velmi dobrém stavu díky tomu, že byla obalená jílovým bahnem. Zahaleny tajemstvím podle ní zůstávají i malé vypálené čtyřhranné kamínky s výřezy. Další takové tabulky se našly i u nás, v Polsku nebo na Slovensku. Oblast Valle di Ledro mělo před čtyřmi tisíci lety pravděpodobně velmi čilé styky se zbytkem Evropy, možná čilejší, než dnes, kdy je doslova oázou klidu v rušném světě.

Do života oblasti Valle di Ledro velmi výrazně vstoupila 1. světová válka, jež ji paradoxně těsně propojila s Čechy. Není totiž mnoho míst v západní Evropě, kde by lidé s láskou a nostalgií vzpomínali na to, jak je nedobrovolně odvlekli do Čech. Údolí Ledro v italském Trentinu je možná jediným… Většina Čechů zná Ledro a nedalekou Gardu především jako vyhlášenou bikerskou, windsurfařskou a lezeckou oblast. O historickém poutu, které Čechy s Trentinskými pojí, se ví málo. Vojenská mašinérie rakousko-uherské monarchie, kam Ledro náleželo, rozhodla v roce 1915, že celá oblast musí být kvůli blížící se frontě vysídlena. Z pastvin a zahrad se zakrátko opravdu stala bojová zóna. Na hřebeni nad jezerem se zakopala rakouská císařská armáda, na protějším zase Italové a přes opuštěné domy se navzájem ostřelovali. Obyvatelé (převážně ženy, děti a starci) museli do čtyřiadvaceti hodin 23. 5. 1915 opustit své rodné vesnice a vydat se na strastiplnou pouť do neznáma - do vzdálené české kotliny. O konkrétních místech, kam Italové mířili, hovoří dodnes názvy ulic v Ledru: Via Chyňava, Via Příbram, Via Nový Knín, hlásají uliční cedule. Jde o města a vesnice, kam nechaly rakouské úřady vysídlit téměř tři tisícovky občanů údolí Valle di Ledro. Rakušané původně tamějším lidem slibovali, že odjedou na tři týdny, maximálně na tři měsíce. Jenže ze tří měsíců nakonec byla více než tři léta. Mnozí z nich do té doby nevycestovali dál než do Trenta, hlavního města provincie, a najednou byli nuceni žít v daleké zemi s rozdílnými zvyky i jazykem. S sebou si mohli vzít maximálně 15kilové zavazadlo a jídlo na dva dny. V liduprázdném údolí Ledro nechali vše. Nábytek, zvířata i nářadí, kterým si vydělávali na živobytí.

V českých a moravských vesnicích, sužovaných rovněž válečnými útrapami, na ně nikdo s otevřenou náručí nečekal. Naopak. Několikadenní cesta v dobytčácích se podepsala na jejich vzhledu, ze všeho nejvíc totiž se svými ranci připomínali neoblíbené kočovné cikány. Nastěhovali je proto do hostinců či škol. Často jednu jedinou místnost obývalo i několik rodin. Jak vzpomínali pamětníci, přes počáteční nedůvěru si nakonec Čechy získali svou pracovitostí, skromností a zbožností. Pomáhali na polích i na statcích. A sdíleli s nimi stejnou bolest: čeští i trentinští muži bojovali, a hlavně umírali, na frontě za císaře pána.

Když se rakousko-habsburská monarchie zhroutila a Italové z Valle di Ledro se po více než třech letech mohli vrátit do svých vesniček zničených válkou, mnozí už uměli česky, znali lidové písničky. Po dlouhá léta si pak se svými českými přáteli psali. Vzpomínky na pobyt v Čechách však dodnes zůstaly v místních písních, ale i kuchyni. Těžko jinde v Itálii ochutnáte tradiční české recepty, jako guláš, lívance či knedlíky - v nabídce místních restauracích je možno je najít jako "Gnocchi Boemi". Stoleté vzpomínání na Čechy opravdu není v Ledru jen marketingovým tahem, který má přilákat další české turisty, ti si sem už ostatně cestu našli dávno, samozřejmě i díky zdejším přírodním krásám.

https://www.vallediledro.com/cz/jezero-lago-di-ledro